Co mi pomohlo od strachu z výšek?
Strach z výšek.
Taky ho někdo máte tak velký, že když jdete po "děravých schodech" někam nahoru, klepou se vám nohy, chce se vám omdlít?
Nebo se taky bojíte jít někam na rozhlednu?
Jet proskleným výtahem?
I já jsem to tak mívala.
Dneska je to tři roky, co jsem skočila tandemový seskok. Dostala jsem ho jako dárek k Vánocům. "No, pěkný dárek teda"... říkala jsem si, "asi tam umřu". Ale na druhou stranu jsem byla zvědavá, jaké by to bylo... skočit. Protože když jsem se vždy nacítila na to, z čeho a proč mám z výšek strach, tak jsem cítila, že je to z toho pádu.. Viděla jsem se jak padám dolů volným pádem.
Musím se přiznat, že jsem měla proces už několik měsíců předtím než měl být tandemový seskok. Myslela jsem že tam umřu, že se něco určitě pokazí. Že možná umřu už jen z toho procesu, že tam mám jít :-D Dvakrát se dokonce termín posouval kvůli počasí. A já jsem cítila naději, že možná ten rok skákat nebudu a bude to až příští rok.
No a pak nadešel ten den. Dojeli jsme na letiště a já se neuvěřiteně bála. Dostali jsme školení a s tím že půjdu "ve druhé várce", jsem se uklidňovala tím, že uvidím do čeho jdu, když uvidím "ty první", jak přistávají. Z vyprávění jsem slyšela, co vše se může stát, když se na padáku zamotají lanka, přetočí se padák... no hrůza :-D
No už jen to, když první várka lidí vzlítala, mě tedy překvapilo. "No twl, tak malinkým letadlem jako poletíme?" Ptala jsem se. Letadel se nebojím, lítání mám ráda a už mám něco nalítáno. No ale takhle malým???!! Co když to spadne, když je to takhle malý? A modlila se, abych hlavně v letadle nezvracela :-D
Když jsem viděla první várku lidí, jak jsou nadšení a v euforii, udělala jsem rozhodnutí. Že to skočím a prostě uvidím. Jakmile jsem udělala to rozhodnutí, strach zmizel. Vyletěli jsme do 3000 metrů a já šla na řadu čtvrtá. Můj strach z výšek se vůbec nezapl (tak jak mi říkali moji přátelé, kteří už skákali). Bála jsem se znovu, až když jsem viděla, jak vždy instruktor před námi "padá" do nikam s "klientem" skrze otevřené dveře letadla. Byl to strach z neznáma. Samozřejmě, že první vteřiny volného pádu nebyly pro mě příjemné, ale jinak to celé bylo super!
Překvapilo mě, jak mě po pár vteřinách zbrzdil vzduch. Byl to fičák :-D Mlžily se mi brýle, zalýhaly uši, ale já křičela, ne strachy, ale tím adrenalinem. A pak když se otevřel padák...to ticho. Bylo to absolutní ticho. Než promluvil instruktor: "jsi v pohodě?" A já jen v euforii opakovala: "to bylo hustýýýý"
A jak mi tohle celé pomohlo? Už se nebojím děravých schodů, na rozhlednu, koukat se z výšky a skleněnými výtahem. Občas cítím malinko divný pocit v nohách, ale už se mi nedělá na omdlení.
Nejsem zrovna ta, co by vyhledávala takový adrenalin, ale tahle "terapie" mi pomohla. Ale co zabralo mě, nemusí zabrat každému :-) Na strach z výšek jsem předtím zkoušela Regresní terapii, metodu RUŠ a ještě jiné a pomohl mi až seskok. A tak jsem za tento zážitek moc vděčna.